fbpx

Cukr a bič v římských legiích: Život legionáře – část první: Život v legiích

O vojácích římského impéria slyšel snad každý a viděl je v mnoha filmech či rekonstrukcích. Jak ale tito nejlepší vojáci starověku žili? Jak byli placeni? A co vůbec nabízela vojenská služba?

ÚVODNÍ FOTO: ROMA VICTOR Legio XIII Gemina Augusta FOTO: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.

Část první: Život v legiích

Světlo světa spatřili legionáři už v době královské (753 – 509 př. n. l.). Jejich sláva ale měla teprve přijít. Největší výboje Říma jsou spojeny s dobou republiky (509 – 31 př. n. l.), kdy se legionáři prosadili jako obávaní bojovníci. Armáda byla zatím jen dočasná. V případě války došlo k povolání do zbraně, kdy rolníci opustili svá pole a šli do boje. Na konci tažení se opět vrátili domů. Změna přišla s konzulem Gaiem Mariem (157 – 86 př. n. l.), který zpřístupnil armádu i těm nejchudším, jelikož dříve si zbroj pořizovali vojáci na vlastní náklady. Teď hradil veškeré výdaje stát a armáda se stala profesionální.

Fragment šupinového pancíře římského vojáka nalezený při archeologických vykopávkách na Mušově

Důvodem, proč byla římská armáda tak úspěšná, byla její železná kázeň a morálka. Vojáci se každou chvíli cvičili v boji, chodili na dlouhé pochody a trénovali rychlá uspořádání do bojových formací. Navíc měl každý legionář velmi kvalitní železnou výzbroj, o které si bojovníci nepřátelských kmenů mohli nechat jen zdát. K tomu přičtěte precizní organizaci jednotlivých útvarů, efektivní systém vydávání rozkazů a vznikne armáda, která neměla do té doby obdoby. Ostatně koncept organizace přetrval v jisté míře až do dnešních dnů a římská armáda byla po celou historii válečnictví nezpochybnitelným vzorem.

A jak se mohl běžný Říman stát legionářem? V době principátu (31 př. n. l. – 284) se k armádě lidé většinou hlásili dobrovolně, jelikož legie své vojáky nakrmila, ošatila, dala jim stabilní žold a nabídla mnoho lákavých zpestření. Méně příjemné byly odvody, ke kterým docházelo v případě nedostatku legionářů. Nováček se upisoval na 25 let vojenské služby, během nichž ztrácel mnohá práva a byl zcela podřízen zvůli svých velitelů. Pokud ale vojenskou službu ve zdraví přežil, měl nárok na mimořádnou finanční odměnu či dokonce příděl půdy v provinciích.

„Měl bych si zajít do lázní, takže to musím tudy…“ řekne si legionář a bez zaváhání zamíří správným směrem.

Ano, žádný legionář se v táboře nemohl ztratit. Ať už šlo o tábory v pouštích Sýrie nebo studené a deštivé Británii, všude se stavěly podle jednotného plánu na vlas stejně. Tábory byly dvojího typu. Pochodové, které se budovaly jen na jednu noc či velmi krátké období, a poté tábory stálé, fungující desítky někdy dokonce stovky let.

Tvar tábora byl obdélníkový. Jeho osu tvořily dvě na sebe kolmé hlavní cesty, ústící do čtyř protilehlých bran.

Letecký pohled na odkryté základy římské vojenské nemocnice (valetudinarium) na Mušově

Nejdůležitější stavbou byl hlavní štáb, nacházející se uprostřed tábora. Nejdříve se vešlo do nádvoří, lemovaném sloupovím, z něhož se dalo dostat do jednotlivých kanceláří. Za nádvořím se nacházela obrovská krytá hala, v níž byly umístěny sochy císaře a členů jeho rodiny v nadživotní velikosti. V zadní části místnosti pak byla zdí oddělená svatyně, kde spočívalo 59 standart centurií, obrazy císařské rodiny, prapory jednotek a především orel legie. Pod podlahou svatyně se nacházel trezor s vojenskou pokladnou.

Další nepřehlédnutelnou stavbou byl příbytek velitele legie – legáta. Bylo to obydlí dostatečně veliké, aby pojalo i legátovu rodinu se služebnictvem a otroky. Předlohou mu byl římský atriový dům s centrálním dvorem. Mnohdy se tu nacházely vyhřívané podlahy a soukromé lázně.

Ostatní vysocí důstojníci rovněž obývali bohatě vybavené domy, samozřejmě menší a méně honosné než měl legát. Dokonce i centurionové se těšili z malých soukromých domků.

Prostí legionáři bydleli ve společných ubikacích. Jednalo se o dlouhý blok, který poskytoval útočiště pro jednu centurii, tedy 80 mužů. Počet těchto staveb tudíž kolísal mezi 60 – 64, podle toho, jak veliká byla první kohorta. Vždy 8 vojáků sdílelo jednu místnost, rozdělenou na obytnou a spací část s palandami. Většina těchto místností měla zřejmě zasklená okna.

Na konci bloku bylo několik větších místností, které sloužily buď jako kanceláře nebo obydlí nižších důstojníků. A nebyly to žádné nuzné příbytky, mnohé byly omítnuty, ozdobeny malbami a měly vlastní umývárnu s toaletou.

Lazaret představoval další nezbytnou budovu v táboře. Díky své velikosti byl schopen pojmout 5 – 10 % vojáků z celkového počtu legie.

Digitální rekonstrukce římské vojenské nemocnice v pevnosti na Mušově

V sýpkách se shromažďovalo nejen obilí, ale také potraviny a materiál. Tato budova byla postavena tak, aby se do ní nedostali hlodavci a hmyz, ale ani vlhkost. I samotná střecha pro tyto účely přizpůsobena. Výrazně přečnívala půdorys, aby se zamezilo zatékání dešťové vody.

A co ony zmíněné lázně? Snad každý by si myslel, že jsou typickou stavbou velkých římských měst. Ovšem ač se to může zdát neuvěřitelné, byly dokonce i v táborech. A to včetně vyhřívaných podlah a místností s různou teplotou. Lázně totiž nesloužily pouze k očistě těla, ale jejich návštěva byla společenskou událostí.

V táboře se pak nacházely i dílny, různé společenské prostory (něco na způsob důstojnických klubů) a skladiště. A některé objekty nebyly dodnes identifikovány. Za hradbami tábora pak mohl být dokonce amfiteátr, kde se konaly gladiátorské souboje v malém měřítku.

Římská důslednost a disciplína se nezaměřovala pouze na legii jako celek, ale i na jednotlivé legionáře. Proto existovaly v táborech služby, aby vojáci moc nezaháleli. Z jedné z egyptských posádek z konce 1. st. se nám zachoval denní rozpis služeb na počátek října. Jde o celou škálu povinností. Vojáci vykonávali strážní službu a to buď před hlavním štábem, u bran tábora nebo jako obchůzku po táboře a jeho nejbližším okolí. Jiná služba se mohla odehrávat u obléhací bojové techniky. Není ale jisté, zda to zahrnovalo výcvik nebo údržbu. Další legionáři mohli sloužit v lázních a zajišťovat jejich chod a čistotu. Méně lákavá pak byla služba čištění latrín. Vojáci se také starali o opravu a čištění bot celé své centurie.

Ovšem služba nemusela probíhat pouze v samotném táboře. Legionáři byli vysíláni do různých sýpek pro zásoby, mohli doprovázet vysoké důstojníci či zajišťovat stráž u obchodních a zásobovacích cest.

Vojáci se kromě služeb účastnili i kolektivních událostí. Každé ráno byl nástup, kde se prováděla prezence a některý z vyšších důstojníků přečetl denní rozkaz. Poté následovala inspekce, při níž se někteří muži uznali za služby neschopné, zatímco ostatní se rozešli za svými každodenními povinnostmi.

Konaly se slavnostní nástupy u příležitosti různých svátků či návštěv význačných osob, včetně samotného císaře.

A pak nesmíme zapomínat na výcvik. Udržovat vojáky v dobré kondici a bojeschopnosti bylo životně důležité. Legionáři tak prováděli společná cvičení a manévry, které zahrnovaly simulace vojenských tažení a bitev. Ovšem ne vždy tomu tak bylo. Jsou zprávy, že zejména vojáci ve východních provinciích vedou pohodový až zhýralý život. Nejvysněnější provincií byl Egypt. Teplé podnebí, dostatek jídla, nebezpečí skoro žádné… Co víc si přát?

Vojáci slavili celou řadu svátků a obraceli se k bohům. Oslavoval se svátek Quinquatrií, který byl zasvěcen bohyni Minervě a připadal na 19. – 23. březen. Jiným velmi významným dnem byl 21. duben, kdy si Římané připomínali založení Říma. Legionáři se často obraceli k Jovovi Nejlepšímu Největšímu. Zvláště pak důstojníci, kteří si to mohli dovolit, zasvěcovali různým bohům oltáře. Obětiny vykonával většinou nejvyšší důstojník před nastoupenou jednotkou ve slavnostní zbroji. Mnoho oslav bylo spojeno s císařskou rodinou a jejich uctívání společně s bohy mělo upevňovat loajalitu legionářů. Vojenská přísaha měla také náboženský charakter. A to dokonce do té míry, že se uctíval i jakýsi personifikovaný duch přísahy. Kromě bohů uctívali vojáci také abstraktní bytosti jako byla Štěstěna nebo Zdraví.

Římská společnost se vyznačovala velkou náboženskou tolerancí a to samozřejmě platilo i pro armádu. Vojáci tak mohli v soukromí uctívat prakticky co chtěli. Často se v záznamech objevuje bůh Cocidius, uctívaný u Hadriánova valu v Británii. Jednalo se zřejmě o keltského boha války, kterého Římané přijali do svého panteonu, často spojovaného s římským Martem. Bůh Mars se těšil velké oblibě a na své si ve 3. století přišel také Herkules. Vojáci od barbarů přejali nejen bohy, ale také některé rituály. Šlo o vhazování kovových předmětů do řek či jezer nebo dokonce pohřbívání rituálních předmětů.

Na východě se zase uctíval bůh bouří Dolichen, kterého uctívali už Chetité. Římané jej ztotožňovali s Jovem. Oblíbení byli také egyptští bohové anebo staroíránský bůh světla Mithra.

Legionáři měli zakázáno uzavírat manželství a pokud Říman již ženatý byl a vstoupil do armády, sňatek byl anulován. Tento zákaz platil až do dob císaře Septima Severa. Ovšem legionáři zákaz často obcházeli a své družky pokládali za manželky. Družky většinou pocházeli z řad domorodého obyvatelstva. Je pravděpodobné, že důstojníci často o porušování zákazu věděli, ale přecházeli jej mlčení – na ně se totiž zákaz nevztahoval. Problém však nastával, pokud měl legionář s ženou z domorodého obyvatelstva dítě. Takové děti byly považovány za nemanželské a tudíž neměly nárok na přiznání občanství.

Družky a jejich děti žily obvykle v okolí tábora a pozdější právní úlevy otcům-legionářům  umožňovaly, aby trávili určitý čas s rodinou a možná i nocovali mimo samotný tábor.

Share Button