Cukr a bič v římských legiích: Život legionáře – Část druhá: Odměna a trest

Jídlo, odměna i trest. To vše patřilo k životu legionáře. Pojďme se společně ponořit do historie starověkých elitních vojáků v druhém díle článku „Cukr a bič v římských legiích: Život legionáře“. 

FOTO: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.

První část článku si můžete přečíst ZDE

Část druhá: Odměna a trest

„Tak copak jsi nám dneska uvařil?“ zeptá se zvědavě legionář kuchaře a mlsně nahlédne do kotlíku.

Jíst a pít musel každý legionář a bylo tudíž nesmírně důležité zajistit legii dostatek proviantu. Náklady na stravu se pak vojákům strhávali z žoldu. Hlavní část jídelníčku představovalo obilí, maso, sýr, zkvašené víno, zelenina a boby. Potraviny se přidělovaly v nezpracované podobě, takže pak bylo na jednotlivých vojácích, co si z těchto surovin uvaří. Jídlo se připravovalo buď ve společných píckách nebo v ubikacích. Během válečného tažení se přidělovaly suchary. Ruční mlýnky patři mezi hojné nálezy archeologů, což svědčí o tom, že si vojáci obilí sami mleli na mouku.

Ovšem vaření nebylo úplně individuální záležitostí. V každé centurii byl jeden kuchař se dvěma pomocníky, kteří zodpovídali za pečení chleba pro celou svou jednotku. Nicméně z obilí se nedělal pouze chléb, ale i různé kaše a polévky a dokonce i jakési těstoviny.

Maso jedli legionáři nejčastěji buď vepřové nebo v podobě slaniny. Později se přecházelo na maso hovězí. Nevyužívalo se jen maso, vojáci dokázali zužitkovat také kosti a kůži.

Ztracený žold? Dost možná. Toto jsou stříbrné a bronzové mince nalezené v táborech římského vojska na Moravě. FOTO: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.

Potraviny ale nezajišťovala pouze armáda. Jeden text z Vindolandy naznačuje, že jak jednotlivé vojáky, tak celé jednotky zásobovaly civilní obchodní firmy.

Vojáci se však nespokojovali pouze s tím, co dům dal, ale přirozeně toužili po zpestření jednotvárného vojenského jídelníčku. Obraceli se proto na své rodiny. V korespondenci z Egypta se objevuje nejen chléb a ječmen, ale také olej, cibule, ředkve, solené ryby a víno. A důstojníci si mohli dovolit ještě luxusnější nákupy. Konzumovali drcené fazole, kuřata, vajíčka, rybí omáčky či olivy.

Kromě domestikovaných zvířat upírali legionáři svoji pozornost také na divokou zvěř, zejména vysokou. V lesích se lovili rovněž medvědi, vlci a tuři. Dalším zdrojem masa pak byl rybolov. Zajímavou potravinou je pivo, které si legionáři možná dokonce sami vařili.

Chov koní a soumarů pak sloužil hlavně pro vojenské a logistické účely.

Žádný legionář nebude sloužit zadarmo. Výše žoldu se během času měnila. Například Julius Caesar zvýšil mzdu legionářů na dvojnásobek, tedy na 225 stříbrných denárů, což odpovídalo 9 zlatým aureům. Tato mzda se udržela až do konce 1. století. Císař Domicián pak zvýšil žold na 300 denárů. Septimus Severus ji o sto let zvedl na 450 denárů a jeho syn Caracalla ji kvůli inflaci navýšil o dalších 50 %. Kolik se vyplácelo důstojníkům není známo, ale například členové pretoriánské gardy měli nárok na dvojnásobný žold obyčejného legionáře.

Žold se nevyplácel najednou, ale ve třech splátkách v roce a to 1. ledna, 1. května a 1. září. Vojáci však nedostávali plnou částku, jelikož se z ní vždy strhávala část na ošacení, potraviny či svátky. Určitou představu nám může dát dochovaný záznam o výpisu z účtu legionáře Quinta Julia Procula z Damašku. Výplatu dostává v drachmách, které jsou v poměru k denáru 4:1. V první částce dostává 247,5 drachmy, z níž se strhává 10 drachem na ošacení, 80 na stravu, 12 na boty a sandály, 20 na oslavu Saturnálií a 60 na neuvedený údaj. Celkem je mu tedy strženo 182 drachem a na účet je připsána suma 65,5 drachem. Další dvě výplatní částky vypadají podobně.

Kromě pravidelné mzdy (pokud to bylo na válečném tažení možné) dostávali vojáci občas a nadstandardní peněžité odměny. Například císař Augustus odkázal ve své závěti každému pretoriánovi 250 denárů, příslušníkům městských kohort 125 denárů a legionářům kohorty s označením Civium Romanum 75 denárů.

V armádě však existovalo i jiná než peněžitá ocenění. Mohlo jít o udělení pochvaly a připomenutí statečných činů jednotlivých legionářů před nastoupenou jednotkou a také vyznamenání ve formě zlatých věnců, řetězů kolem krku či zlatých kopí. Součástí toho bylo mnohdy také povýšení.

Nejběžnějším vyznamenáním byla miniaturní kopí s tupím hrotem, standarty a nákrčníky. Objevovaly se však také okrouhlé medaile a náramky. Nejvyšším vyznamenáním byly věnce. Existoval věnec občanský, který se uděloval za záchranu římského občana v boji. Vyroben byl z dubových listů a upletl jej zachráněný jako projev díků. Věnec z trávy se udílel za osvobození vojáků z obležení. Hodnotnější věnce se vyráběly ze zlata. Věnec hradební se udílel tomu, kdo jako první překonal hradby nepřátelského města či ležení.

Udělovaly se ale také posmrtné pocty, které však většinou náležely důstojníkům. Obyčejní vojáci si pak mohli přilepšit podílem z kořisti na dobytém městě. Zvláštní kapitolu tvořili příslušníci pomocných kohort. Ti mohli být oceněni udělením římského občanství, které bylo velmi důležité pro další život v římské říši.

Služba v legiích však nepředstavovala jen výhody, s disciplínou šly ruku v ruce velmi přísné tresty. Důraz se kladl na zachování ticha a kázně. Nižší důstojníci, optioni, procházeli řadami nastoupených vojáků a dlouhou holí trestali každého, kdo nemlčel nebo vyčníval z řady. Centurio rovněž udržoval pořádek pomocí hole. Ta však byla kratší a vyrobená z vinné révy. A pak tu byl také trest smrti, ke kterému velitelé přistupovali nezřídka. Například za spánek na hlídce. Vojáci, kteří uprchli z boje, mohli být ukřižování, což byl velmi potupný trest, nebo předhozeni dravým zvířatům. Ve vzácných situacích mohlo dojít k decimaci, když celá jednotka utekla z boje. Každý náhodně vylosovaný desátý muž z jednotky byl sťat. Ostatní dostali lehčí tresty – jejich stany stály mimo tábor a dostávali horší příděly potravin. Právně se nemohl legionář proti trestům odvolat, takže byl zcela vystaven zvůli svých důstojníků.