5 fascinujících faktů o samurajích
Legendární bojovníci ze země vycházejícího slunce dosud přitahují miliony lidí po celém světě. Stále ale je mnoho věcí z jejich života opředeno tajemstvím. Věděli jste například, že:
FOTO: Pixabay.com
1. Ženy „samurajky“
I když si při slově „samuraj“ představíme muže, a někteří pak možná Toma Cruise jako hlavního hrdinu výpravného filmu Poslední samuraj, není to úplně správné. Mezi samuraji totiž mohly být i ženy. Jejich život se odvíjel podobně, jako u jejich mužských protějšků. Dostávali stejný vojenský i strategický výcvik a dodržovaly stejný kodex. V bitvě pak bojovaly po boku mužů. A je pravděpodobné, že takových žen nebylo v japonské historii málo. Uvádí se, že například ze 105 těl padlých v bitvě u Senbon Matsubaru v roce 1580, které vědci testovali za pomocí DNA, bylo 35 žen. A podobné výsledky jsou hlášeny i z jiných slavných bojišť. Nezřídka se také stávalo, že na hradech byly rozestaveny jako poslední obranná linie. Označovány byly jako „Onna-Bugeisha“ (女武芸者). Jejich hlavní zbraní byla „naginata“, dlouhé kopí zakončené zakřiveným ostřím. Z historie jsou známé například Tomoe Gozen, Hojo Masako, Nakano Takeko nebo legendární císařovna Jingu.
Onna-bugeisha na historické fotografii z konce 18. století. Autor: neznámý
Přístup k bojujícím ženám v Japonsku byl zcela odlišný než ve středověké Evropě. I postavení žen ve společnosti bylo totiž poněkud jiné. Na jednu stranu bylo feudální Japonsko přísně patriarchální. Do veřejných záležitostí ženy příliš zasahovat nemohly. Nečekávalo se ovšem, že budou ke svému životu přistupovat pasivně. A platilo to nejen pro onna-bugeisha, ale i pro ženy samurajů. Charakter jejich postavení, kdy se staraly o domácnost, je sice podřizoval manželovi. Ve svých rolích se však těšily značné autoritě. Na starosti měly celý chod domácnosti, výchovu dětí i veškeré rodinné finance. Starost o peníze totiž nebyla skutečného samuraje hodna.
V závislosti na místě a době se pak očekávalo i od žen samurajů, že budou zdatně ovládat naginatu a následovat svého muže do bitev i na smrt. Nikoho tak ani nepřekvapí, že pod svými kimony nosívaly v brokátovém obalu malý meč – či z evropského pohledu spíše dýku, tanto.
2. Samurajové a homosexualita
Samurajové byly velmi otevření, alespoň co se týká jejich intimních vztahů. Ničím neobvyklým nebyl ani intimní vztah s muži. Zejména se jednalo o vztahy s mladými chlapci „wakashú“. Pojmem byli označováni chlapci, kteří měli být přijati mezi válečníky za pomoci zkušenějších druhů. Tito starší muži měli povoleno udržovat s ním konsensuální intimní vztah až do jejich dozrání. Do té doby se totiž takový vztah považoval za něco jako „bratrský kontakt“. A přerůst mohl i ve vztah vážnější. Tedy za předpokladu, že s ním oba souhlasili a vzájemně si přislíbili věrnost.
Tato praxe se mnohem později vyvinula v ucelený a kodifikovaný systém označovaný jako „wakashudo“, nebo zkráceně „shudo“. Jeho základem bylo spojení staršího partnera „nenja“, který svému mladšímu partnerovi „wakashú“ má předávat válečné dovednosti, bojovou etiku i samurajský kodex cti. A také důležitost a osobní povaha tohoto poslání, kladoucí vysoké nároky na morálku staršího parntera, byli důvodem, proč se podobné vztahy označovaly za intimní. Oba si přitom slíbili doživotní loajalitu a povinnost být si vždy navzájem nápomocni jak v profesních tak osobních záležitostech, jako byly souboje či pomsta. A i když se případný intimní kontakt končil dosažením určeného věku, nadále přetrvávalo silné přátelské pouto.
3. Vzdělaní válečníci
„Negramotnost mezi válečníky v dobách válek má své opodstatnění. Neexistuje však oprávněný důvod pro negramotnost válečníků v dobách míru,“ psal ve své knize nazvané Bušhido pro začátečníky (Bushido Shoshinshu) Taira Šigesuke (1639 – 1730). Text určeny pro novice válečnického umění vznikal na počátku tzv. tokugawského šógunátu, kdy Ieyasu Tokugawa sjednotil nadvládu nad japonskými ostrovy a ukončil tak dlouhé období válek. Klasická literatura, čtení či psaní byly jen některé z dovedností, jejichž studiu se měl budoucí samuraj věnovat již od sedmi až osmi let. Ovládali však také z našeho pohledu zcela ženské dovednosti, jako ikebanu (aranžování květin), poezii nebo kaligrafii. Až od patnáctého nebo šestnáctého roku pak měl začít i jejich výcvik vojenský, v jízdě na koni, lukostřelbě a dalších oblastech. S dřevěným mečem se však učili „ohánět“ již od tří let a v pěti až sedmi letech dostávali svůj první, skutečný meč nazvaný „momorigatana“. Bránít s ním měli – proti lupičům a nepřátelům rodiny – hlavně sami sebe. Válečníci náleželi do třídy vyšší, než tři ostatní kasty a očekávalo se od nich proto, že budou i profesionálními administrátory. Ostatně doba, ve které text vznikal, byla charakterizována i doznívající pětisetletou vedoucí úlohou bushi – bojovníků, a tak se na jejich „úřednické“ povinnosti klad mnohem větší důraz. „Proto se tedy nutně potřebují věnovat studiu a získávat schopnost porozumět podstatě věcí,“ hlásal ve svém díle Šigesuke.
V dobách války se však mnohé měnilo. Patnáctý či šestnáctý rok byl pro samuraje okamžikem, kdy získával již své první reálné zkušenosti z bitev. A jeho výcvik tak začínal nejpozději ve dvanácti letech. Na studium jiných dovedností nebyl čas.
4. Cizinci ve službách japonských pánů
Historické Japonsko vnímáme nejčastěji z pohledu politiky izolacionizmu. Dlouhá období, kdy se japonské ostrovy záměrně uzavřely před okolním světem také do značné míry formovaly výjimečnost Japonců. Proto možná překvapí, že se mezi samuraji objevilo i několik cizinců. Té velké cti být „přivítán“ ve třídě bojovníků „bushi“, která zahrnovala nejen samurajské zbraně, ale i nové japonské jméno, se dostalo jen hrstce vyvolených. Byli mezi nimi dobrodruh William Adams se svým kolegou Janem Joostenem van Lodensteijnem, námořní důstojník Eugene Collache nebo obchodník Edward Schnell.
Prvním, a současně i nejznámějším, byl angličan William Adams (1564 – 1620). Když v roce 1600 na japonskou půdu vstoupil, stal se i prvním angličanem, který měl možnost ostrovní císařství navštívil. Jeho osudy se staly námětem mnoha románů. Tím nejznámějším je román Shógun z pera Jamese Clavella. Vyšel v roce 1975 a dočkal se stejnojmenné seriálové adaptace, ztvárnění do podoby počítačové hry i muzikálové verze. Za své služby pro tehdy vládnoucího shóguna Ieyasu Tokugawy byl později přijat mezi samuraje. Shógun, který angličanovi zakázal zemi opustit, rozhodl o jeho smrti a o zrození Miury Anjina (三浦按針), samuraje. Adams zemřel ve svých 55 letech v Hiradu na sever prefektury Nagasaki 16. května 1620.
5. Symboly
Asi první, co se mnohým vybaví při slově „symbol“ ve spojitosti se samuraji, bude meč. Lépe řečeno dva meče – katana a wakizashi – zastržené za pásem kimona ostřím vzhůru. A není to daleko od pravdy. Set krátkého a dlouhého meče „daišho“, jak se souhrně nazývá, k samurajům neodmyslitelně patří. Vždyť již výnosem z počátku 16. století bylo nošení katany, jejíž čepel měla na délku zhruba 600 mm, dovoleno výhradně samurajům. I když na počátku byl meč jen doplňkem k hlavní samurajské zbrani, luku, získal postupem času zcela výsadní postavení. Stal se odznakem samuraje. Meč byl uctíván jako posvátný. A to nejen proto, že se při jeho výrobě účastnilo všech pět základních prvků. Symbolizoval také samurajovu duši, odvahu, čest, oddanost, poslušnost i ochotu k boji.
Jsou však i další symboly spjaté s těmito neohroženými bojovníky. Jedním z nich jsou květy sakury. Odkvétají velmi záhy a odrážejí tak pomíjivost často krátkého života samuraje. Naproti tomu byl kapr, který je mrštný a schopný překonat i peřeje, příkladem pro svoji sílu a vytrvalost. Tedy vlastnosti, které by žádnému samuraji neměly chybět.
www.kamilcervinka.eu