Síla vody ― Z historie energetického využití řeky Želivky
Stovky let jsou vodní toky spjaty s lidskou činností prostřednictvím zařízení využívajících kinetickou energii proudu či spádu. Od starověku až do 19. století totiž každý, kdo chtěl ušetřit těžké práce sebe nebo domácí zvířata, volil jako zdroj energie vítr, častěji však vodu. Strojní součásti, nejčastěji mlýnů, dlouho poháněla výhradně na hřídeli uložená dřevěná kola s obvodovými lopatkami.
FOTO: Marcela Malcová, Klášterní mlýn v Želivi. Mlýn je dnes bez funkční strojovny, k vidění jsou však zbytky původního náhonu. Naděje na záchranu historické stavby se zatím nerýsuje.
Archivní záznamy o vodních mlýnech na Želivce pocházejí z počátku 13. století. Dozvíme se z nich údaje o technických parametrech, rekonstrukcích po požárech či povodních a majetkových převodech. Od té doby, a jistě i mnohem dříve, byla malá vodní díla neodmyslitelnou součástí krajiny a hospodářství až do 50. let 20. století.
Pozdější poptávka po elektrické energii a potřeba pitné vody pro Prahu řeku zásadně změnila. Želivka po rozsáhlých regulacích ztratila z původní délky několik desítek kilometrů. Přesto stále zůstává jedním z našich nejkrásnějších a nejčistších vodních toků.
Drobná vodní díla v tradičně zemědělském kraji
Vodní kola byla součástí nejen mlýnů, ale i dalších menších provozoven ― pil, bucharů, papíren a valch. Až později přišly na řadu různé typy turbín.
Energeticky využívány byly i toky považované za prameny Želivky – Hejlovka a Jankovský potok. Zejména Jankovský potok má mnoho míst s atraktivním spádem, jež se v minulosti přímo vybízela k osazení vodními koly a dnes turbínami. Kromě vodní síly v sobě Želivka skrývala i poklady v pravém slova smyslu. V 17. století se zde rýžovalo zlato a Jankovský potok byl plný perlorodek, v nichž se nacházely perly vysoké kvality. Spolu s chovem zvířectva a zemědělstvím poskytovala řeka obživu množství obyvatel.
Délka toku: 103,99 km
Pramen: jihovýchodně od osady Vlásenice-Drbohlavy
Ústí: řeka Sázava u Soutic
Elektrifikace po 1. světové válce
S příchodem nové republiky a s všeobecným technologickým pokrokem se zvýšila potřeba elektrické energie. Ve 20. letech minulého století se na Želivce a jejich přítocích nacházely stovky malých vodních děl. Mnoho staveb prošlo modernizací. Klasická dřevěná kola, běžně dosahující průměru téměř 5 metrů, přičemž větší mlýny tvořilo i několik kol, nahradili pokrokoví majitelé turbínami. Nevýhodou dřevěných kol byla totiž i jejich omezená životnost. Elektřina vyrobená turbínami potom poháněla mlýny, pily a sloužila i k osvětlení přilehlých obytných a hospodářských budov.
Výrobny o maximálních výkonech několika desítek kilowattů (kW) potřebu celého kraje pokrýt nedokázaly. V roce 1927 bylo proto dokončeno monumentální, účelné, ba dokonce i po estetické stránce dokonalé vodní dílo – Sedlická přehrada. Vodní elektrárna, jež je součástí nádrže Sedlice, je osazená třemi Francisovými turbínami o celkovém výkonu 2 160 kW. Dodnes je i mezi mladšími obyvateli známý příběh o převozu největšího mnohatunového rotoru, který kvůli nepříznivému podzimnímu počasí skončil v příkopě u obce Želiv. Naložit ho a dopravit k elektrárně se povedlo až po Novém roce.
O několik let později dílo o ploše 38 hektarů s téměř 120 metrů dlouhou hrází doplnila vyrovnávací nádrž Malá přehrada, nazývaná též Vřesník. Sloužila k regulaci průtoku, aby výrobny níže po toku netrpěly nedostatkem vody. Dnes se zde nachází malá vodní elektrárna (MVE) se třemi Kaplanovými turbínami.
Pravidelné vypouštění vody z Malé nádrže, v posledních letech kvůli suchu čím dál vzácnější, udává řece, zejména v úseku od Želivi k jezu u Tukleckého mlýna, zvláštní charakter. Břehy jsou periodicky zaplavované. Až nepřirozeně vysoká hladina vody přes den překrývá pobřežní porosty a je vyhledávaná vodáky. Odpoledne, kdy hladina řeky klesá až o desítky centimetrů, se obnažují balvany, na březích se lesknou vrstvy drobných lastur mlžů – hrachovek a škeblí. Odrazy korun stromů vytvářejí na nízké hladině malebné scenérie.
Po roce 1948
V průběhu 40. let už byla do většiny obcí podél Želivky zavedená elektřina. Mlynáři, valcháři i papírníci ustáli sucha v letech 1921 a 1930. Lopatky kol a turbín se nezastavily ani během 2. světové války. Mlynáři zhusta mleli „načerno“. Ani ne tak za účelem přemrštěného zisku, spíše se snažili zásobovat moukou své sousedy.
Nový režim po roce 1948 drobnému podnikání nepřál. Některé mlýny a elektrárny byly znárodněny – přešly pod správu státu, jiné združstevněny – staly se majetkem místních jednotných zemědělských družstev. Strojovny byly demontovány a náhony zasypány. Budovy potom sloužily převážně jako sklady krmiva a jiných materiálů.
Z mlýnů, které přežily do dnešních dnů, zůstaly většinou zachované jen samotné stavby bez strojního zařízení a funkčních náhonů. Slouží k rekreačním účelům, mnoho z nich ale chátrá. Smutným mementem minulých časů je klášterní mlýn v Želivě, postavený na konci 17. století, jež se postupně proměnil v ruinu. Budova i pozemek jsou vedené jako kulturní památka, a tak pro nového majitele představuje tato skutečnost v případě rekonstrukce nezanedbatelnou komplikaci.
Zajímavostí je fakt, že u mlýnů, u kterých se podařilo výrobu elektřiny obnovit, jsou dodnes instalované starší typy Francisových turbín. Ve 20. letech byla v Brně vynalezena účinnější turbína Kaplanova. Dokáže energeticky využít i nízké spády kolem 1,5 metru. Když však, zpravidla na konci 40. či počátkem 50. let, přišel čas na výměnu turbín typu Francis za turbíny Kaplan, „majitelé přestali být majiteli“ a rekonstrukce již nepřipadala v úvahu.
Mlynáři se těžko smiřovali se ztrátou svých živností. Svým způsobem se po staletí jednalo o privilegované řemeslo – na mlynáře se nevztahovala třeba robota. Snažili se soukromě hospodařit, ale zpravidla své živnosti kvůli neúměrným požadavkům na dodávky obilí počátkem 60. let vzdávali. Majitelé Palečkova mlýna v blízkosti vísky Borovsko byli dokonce na nějakou dobu uvězněni. Jejich mlýn v 70. letech nakonec zmizel pod hladinou vodní nádrže Švihov.
Stejně neblahý osud potkal i malé vodní elektrárny nacházející se mimo území budované přehrady. Na konci 70. let jich v tehdejším Československu zbylo jen něco kolem stovky. Na Želivce například dlouho odolávaly MVE Lhotice a Bělá. Zde družstvo provozovala nejen MVE, ale i chov ryb. Avšak i ty byly v 80. letech zlikvidovány.
Každopádně se ještě v 50. a na začátku 60. let s využitím malých vodních elektráren v československém národohospodářství počítalo. Jejich potenciál byl spatřován hlavně ve výrobě elektřiny v obdobích její zvýšené poptávky – tzv. špičkách. Přestože stát viděl budoucnost v elektrárnách tepelných, a později atomových, vyšla v roce 1958 publikace „Obsluha malých vodních elektráren“. Technicky zaměřená kniha s množstvím nákresů a výpočtů obsahuje i velmi pokrokový, době málo odpovídající úvod. Kolektiv autorů v něm vyzdvihuje záložní potenciál menších vodních elektráren pro lokální hospodářské účely a kritizuje zvětšující se objem zemědělské produkce, plýtvání s vodou, kácení horských lesů a jejich nahrazování monokulturami či zánik mokřadů a rybníků.
Vodní nádrž Švihov – Želivka
O výstavbě rozsáhlého díla se začalo uvažovat na počátku 50. let. Dnes Švihov zabírá téměř polovinu délky řeky Želivky. Nádrž s 52 km dlouhým přivaděčem vedle výroby elektrické energie slouží hlavně jako přípravna pitné vody.
Přehrada se rozkládá od obce Vojslavice. Zmizelo vše, co velkolepé stavbě stálo v cestě. Regulací byly postiženy meandry, louky a lesíky. Stavba přehrady rovněž znamenala ztrátu domova pro obyvatele vesnic, o nichž bylo rozhodnuto, že nenávratně zmizí pod hladinou nového vodního díla. Nejznámější zaniklou vesnicí byla obec Zahrádky.
Spolu s osadami zanikly i desítky drobných vodních děl. Od Vojslavic – zde se do Želivky vlévá Martinický potok, byly všechny mlýny postupně zatopeny. Pod hladinou zmizel mlýn Suchomelův u Chotěměřic, Bělský mlýn nedaleko obce Koberovice nebo Brajkův mlýn poblíž Kralovic a mnoho dalších.
Úpravy břehů a přesuny četných úseků koryta zbavily řeku tišin, úseků se spády i přirozených porostů. Jak dokazují staré letecké snímky, na Želivce se vyskytovalo velké množství drobných ostrůvků. Jeden z nich se nacházel v obci Poříčí. Na jaře v roce 1963 blokoval ledové kry, které bylo nutno v rámci protipovodňové ochrany odstřelit. Hospodyně musela otevřít okna, aby tabulky silou tlakové vlny nepraskly (ústní sdělení pamětníků). Ostrůvek byl brzy, stejně jako další v rámci regulace řeky odstraněný. Ledy na Želivce, romantická období jarních tání či plavání v řece, ačkoliv i to je na některých místech ještě možné, to jsou zážitky, o něž nás regulace Želivky připravila.
Želivka dnes ― sucho mění charakter řeky
Řeka protékající zalesněným údolím sbírá během své cesty říčky, potoky i drobné bezejmenné vodoteče, často pramenící v blízkosti obdělávaných zemědělských ploch. Poslední desetiletí s dlouhými obdobími bez jakýchkoliv srážek a zároveň náhlými přívalovými dešti, výrazně ovlivňuje vzhled Želivky i množství a kvalitu protékající vody. Čistou vodu Želivky tak znehodnocují splachy z polí, koryto zanáší organický i anorganický materiál. Želivka protéká převážně neobydlenými oblastmi. V takových úsecích správce povodí není povinen koryto čistit. „Nezájmem“ Želivka získává zpět svoji původní podobu, například dříve odstraněné ostrůvky a místa s peřejemi se opět obnovují.
Dlouhá sucha v posledních sedmi letech, nepřejí ani výrobcům elektrické energie. Nemluvě o zhoršení jakosti vody v nádrži Švihov. Ve změnu počasí, a tím pádem i vyšší průtoky, tak doufají provozovatelé vodních děl nejmenších výkonů i velké elektrárenské společnosti.
Zdroje a inspirace k dalšímu čtení:
Pleva, F. (2003) Želivka naše řeka, Nová tiskárna Pelhřimov
Obsahem a hlavně obrazem nesmírně bohatá publikace fotografa Františka Plevy provede čtenáře historií osad od pramenů Želivky až po její soutok se Sázavou. Autor prostudoval archívy, čerpal z kronik jednotlivých obcí i rodinných alb. Dozvíme se mnoho z dějin sídel v blízkosti Želivky, spolkovém životě k ní přilehlých obcí, významných obyvatelích a mnohdy i smutných osudech drobných živnostníků po znárodnění jejich majetků.
Hrdý, J. a kol. (1958) Obsluha malých vodních elektráren, Státní nakladatelství technické literatury.
Autoři představují vize a potenciál hydroenergetiky v Československu. Zájemci o techniku MVE se dozvědí vyčerpávající informace o turbínách, mazacích soustavách, česlích a dalších mechanismech spojených s provozem a údržbou malých hydroelektráren.
Jedinečné místo pro všechny milovníky vodních mlýnů. Databáze obsahuje popisy a fotografie mlýnů funkčních, zaniklých a lokalit, na kterých jsou jen pozůstatky bez budov ― náhony a mlýniště.
Stránky pobočky České společnosti ornitologické s faunistickými a floristickými přehledy kraje Vysočina.
