ROZHOVOR: Stále jsme ve stádiu získávání důvěry, říká ředitel ZOO Brno Martin Hovorka o programu KURA KURA
Brněnská ZOO již dva roky provozuje Vzdělávací a záchranné centrum Kura Kura na indonéském ostrově Nusa Penida starající se o mořské želvy. Jaké zkušenosti zde získali a co očekávají do budoucna? Zeptali jsme se ředitele ZOO Brno MVDr. Martina Hovorky.
FOTO: Kamil Červinka
◙ Centrum je otevřeno již druhým rokem. Jaké jsou prozatím z Indonésie zkušenosti?
Dá se říct, že naše dosavadní zkušenosti jsou trojího charakteru. Zaprvé, tamější lidé přistupují k mořským želvám stejně jako lidé u nás k zajícům. Je až tak netrápí, že má nějaká mořská želva problémy. Druhým faktem je, že je to stále ještě obchodní artikl. Proto dnes, když Indonésané objevili, že když si udělají maličkou stanici a budou tam držet pár těchto želv, mohou vybírat vstupné za to, aby se na ně turisté podívali. To je další problém, protože vzniklo hned několik takovýchto center. Když jsme začínali, byly tam dvě a v současné době jsme jich na dvou ostrovech kde působíme, napočítali dvanáct. A již nemají jednu či dvě želvy, ale hned celou kolekci.
Třetí a poslední je pak byrokratická stránka, kterou musíme splnit, abychom tuto činnost mohli vykonávat. S tím se dnes pereme a asi největším úspěchem, co jsme v poslední době zaznamenali je navázání spolupráce se společnostmi zabývajícími se ochranou přírody. Jsou to místní indonéské společnosti. I ony mimochodem narážejí na podobné problémy, o který jsem hovořil. Ve spojitosti s nimi jsme pak začali objíždět ona jednotlivá střediska, navštěvovat je a dělali jsme takového terénního veterináře podobně jako tady u nás. Tedy brašna, přijedu, podívám se a případně pomohu. Museli jsme však prolomit onu počáteční nedůvěru. Na začátku se nás obávali, nechtěli nás tam pouštět, nechtěli ukazovat nemocné želvy, protože se báli, že jim je zabavíme, nebo na ně napíšeme negativní hodnocení a podobně. To se nám podařilo, začínáme objíždět jednotlivá střediska a želvy léčíme. A daří se nám. Je sice pravdou, že bychom nejraději všechny vyléčené želvy pustili do moře. To však není možné. Některé vyléčíme a ony dál zůstávají v centrech. Našim přínosem tak je, že učíme tato centra jak se o želvy mají starat, jak je to s krmením a celkově s životem želv. Šíříme také osvětu a zapojujeme do toho děti. Ukazujeme jim želvy, říkáme jim, proč by je měli chránit a proč by měly želvy být v moři a ne v těchto centrech. Ale nebojujeme s centry samotnými. Máme je spíše jako partnery a díky tomu můžeme želvy léčit a asi 60 jsme jich během našeho působení vypustili zpět do moře. V tomto se situace již zlepšila.
Na co stále narážíme je na ona byrokratická hradba. Čeká nás navíc jeden z takových stěžejních momentů, kdy musíme obnovovat licenci. O tu jsme již zažádali, což je třeba udělat půl roku před vypršením původní licence. A k tomu dojde v říjnu tohoto roku. Pořád je to hektické. Už se sice pohybujeme v prostředí, která již tak nějak známe, ale pořád je co objevovat.
◙ A co stát? Jaký je jeho přístup k ochraně přírody. Zůstává jen v rovině byrokratické, nebo je možné zaznamenat i podporu z jeho strany?
Například ambasáda Indonésie v ČR, je nám velmi nakloněna. Pomáhají nám. Pokud jde přímo o Indonésii, komunikujeme s tzv. BKSDA (pozn. redakce: Balai Konservasi Sumber Daya Alam). Což je, abych to nějak připodobnil, naše Agentura ochrany přírody působící Ministerstvem životního prostředí ČR. I oni jsou pod tamním ministerstvem, ale pro jednotlivé regiony mají vždy takovouto místní agenturu ochrany přírody, s níž komunikujeme. A oni jsou obezřetní, protože snah vytvářet nejrůznější projekty od subjektů z celého světa je mnoho, a může se za tím schovávat i pašování, a nebo obchodní aktivity. A ostatně se to i děje. Ne že by to dělali Češi, ale střetává se tam celý svět. Jsou proto opatrní a říkají nám “vy zde něco postavíte, něco zde uděláte a co mi s tím tady budeme dělat.” To je jeden bod. Druhý, a to zaznělo i na jedné konferenci. Je třeba si dávat pozor, neboť tyto organizace dováží drogy, zbraně a podobně. My si potřebujeme získat důvěru. Děláme to zatím dva roky. A ne, že by nám nevěřili, ale stále jsme neprolomili ten pomyslný led a je tam stále jistý úřední odstup. Stále nemáme ten až přátelský kontakt, kdy by nám téměř na zavolání vyšli vstříc. Čekají, co se z nás vyklube. Určitě to není tak, že by nám “házeli klacky pod nohy”, ale vyžadují striktně dodržování pravidel. Avšak na ostrově Nusa Penida kde působíme, je z našeho pohledu něco jako pozice hejtmana Jihomoravského kraje u nás. A u něj již jsme získali takovou podporu, že máme souhlas z jejich strany abychom v činnosti pokračovali, doporučují nás a uvádějí, že jsou za naši přítomnost v této oblasti rádi. Pokud jde o nevládní organizace, byť napojené jistými vazbami na stát, ty jsou nám již velmi nakloněny a máme s nimi dobré kontakty. Dokonce nás směřují na jednotlivé problémy, které se na místě vyskytnou. Podařilo se nám také získat místní veterinářku, která velmi dobře hovoří anglicky. Výborně se s ní proto domluvíme a díky znalosti místního jazyka a poměrů nám dává velmi cenné informace. Už umí se želvami také zacházet. Za rok a půl praxe je již velmi šikovná. Sám jsem se vrátil z naší stanice asi před třemi měsíci. Mohl jsem ji sledovat, když na místo přivezli nějaké případy a bylo třeba odebrat želvě krev. A to podotýkám není zrovna snadné. I když i já jsem veterinář, asi bych si na to netroufnul. Ona to však zvládla velmi dobře. Je tak vidět, že i místní veterináři, kteří s námi spolupracují se dostávají do obrazu. A to je pro nás výhodné.
◙ A pokud jde o osvětu? To je přeci jen složitější. Pro mnohé může lov či chov želv představovat jediný způsob obživy. Tyto země jsou mnohem chudší. Daří se osvěta i mezi dospělími?
To je právě cíl který máme. Nemůžeme tam dělat “bíle sáhyby”, kdy my víme jak se to má dělat. To není pravda. Oni vědí jak mají žít v tomto prostředí. My to neznáme. Ale bavíme se s nimi, a formou diskuze a předávání zkušenosti jim sdělíme jak by bylo možné nějaký problém řešit. Oni toto řešení vyzkouší, řeknou si že je dobré a začnou jej využívat. Ale ne že tam příjedeme a řekneme jim, musíte to dělat tak, tak a tak. Takový direktivní styl končí většinou katastrofou a vyženou vás. A v těchto částech světa to řeší velmi jednoduše. Pokud se na vás naštvou, tak vám prostě zapálí dům. Preventivně jsme se snažili proti tomu pojistit i naše středisko. Řekli nám ale, že toto se tady nedělá. Není šance se proti tomu pojistit. Řeší se tam podobné věci radikálně, ale na druhou stranu jsou přátelští. My si zkrátka nesmíme hrát na ty, kteří tam patří. Zkrátka jim říct, ano máte to pěkné, ale toto vám želva žrát nebude, zkuste “toto” co to udělá. Stejně jako když se budeme bavit spolu a budete mít pejska, kterého krmíte čokoládou. Já vím, že to je špatně, ale neřeknu vám “to je špatně”. Spíš navrhnu, “zkuste mu dát toto a uvidíte, že nebude mít takový problém se stolicí, bude se mu lépe dýchat a nebude mít ani srdeční potíže”. Tedy normálně a on to vyzkouší, příjde a řekne “ano, ono to opravdu funguje„. A už to bude používat. Nejsou specialisté. Sami vědí o mořských želvách mnoho. Mnohdy to co my neznáme. Ale to vše je z jejich života. Z veterinárního hlediska tomu tak není.
◙ Co plánujete v nejbližší době?
V nejbližší době, konkrétně už v tomto roce plánujeme obnovit onu licenci. Pokud ji obnovíme budou ty další skoro automatické. Prošli jsme nyní stádium získávání důvěry. Tato licence pak bude vlastně vizitkou toho, zda jsme ji získali či ne. Licenci bychom měli obdržet někdy na přelomu října nebo listopadu. Mezi tím bychom chtěli dokončit nějaké další prostory, které jsme budovali. Nyní je máme takové menší. Rádi bychom v letošním roce udělal nástavbu ošetřovny s tím, že spodní část by byla určena na výuku a vzdělávání. Zavedli bychom tam moderní technologii a příjemnější prostředí pro návštěvníky. Personál by byl v poschodí nad tím. To je nejbližší plán. Připravujeme výkresy a v srpnu bychom měli začít stavět a dokončit celý komplex střediska po stránce technické.
◙ Pokud teď trochu odbočím od tématu. Už jsme na tuto problematiku i narazili. Jak je to v Indonésii s nelegálním obchodem?
Je to velmi složité. Vím, že se tam Češi i angažovali, ale toto je věc místních lidí. Oni si to musí nějak vyjasnit. Je pravdou, že někteří rybáři občas mohou chytit do sítí i želvu. Často přitom dojde k jejímu poraní. Zejména to jsou klouby, čelist nebo háček pokud spolknou návnadu. Někteří nám ji přinesou, někteří ne. Vidí v tom obchod a prodají jí. To je však příležitostné. Pak jsou lidé, kteří to dělají za peníze, ale ti jsou stíháni. Je to trestné takže jsou vystavení trestnímu řízení. Pravdou je, že v řadě případů v tom jedou i ti, kteří by toto jednání měli hlídat. To je tak jako i u nás, je to všude stejné.
Velkým odběratelem je pak zejména Čína. Nejde jen o maso, ale i o želvovinu, ze které se dělají různé umělecké předměty. My na toto jednání upozorňujeme, ale jsou jiné skupiny, které se na v této oblasti specializují. My také neděláme vajíčka, i to necháváme jiným. Naši hlavní činností je vyléčit poraněné želvy a pustit je zpět do moře. Tím může naklást další 200, 500, 600 vajíček, a z toho přežije pět či šest želv. Jejich strategie je postavena na tom, že naklade velké množství z něhož přežije jen několik málo jedinců. My zachraňujeme tu populaci schopnou se množit.
Vzdělávací a záchranné centrum KURA KURA
Vzdělávací a záchranné centrum KURA KURA je vytvořeno ve spolupráci ZOO Brno, Unie českých a slovenských zahrad a indonéské neziskové organizace. Název centra Kura Kura znamená v Indonéštině “Zachraň želvu”. Cílem projektu je osvěta místních obyvatel i turistů a přijímat, léčit a zpět do přírody navracet zraněné či nemocné želvy, nebo želvy zabavené nelegálním obchodníkům.
Centrum Kura Kura se nachází na ostrově Nusa Penida ležícím jihovýchodně od Indonéského ostrova Bali a okres v Klungkungském regentství.
www.kamilcervinka.eu