Olomoucké pevnosti z časů, kdy život ve městě řídila armáda. Unikát za 10 milionů zlatých ale zastaral krátce po dostavbě

Olomouc vždy bývala jedním z hlavních mocenských a obchodních center na Moravě a dlouhou dobu byla také jejím hlavním městem. Při dobytí města Švédy v roce 1642 ale císařství zjistilo, že obyčejné hradby k obraně města již nestačí. Olomouc prohlásili zemskou pevností a v následujících sto letech se stala jedním z nejdůležitějších obranných bodů monarchie před útoky Pruska. Dnes slouží některé dochované pevnůstky jako muzea, jiné třeba jako sklady nebo paintballová herna.

ÚVODNÍ FOTO: Zdroj: facebook Fort křelov

Článek Tomáše Píky byl publikovaný na portále HlídacíPes.org vydávaný Ústavem nezávislé žurnalistiky. 

Rakousko se muselo v 17. století bránit osmanským výpadům z jihu, a proto se moderní fortifikace Olomouce dlouho zanedbávala. „Tím, že Olomouc byla situována hodně na severu, nebyla prvosledovou pevností, spíše týlovou. To byl důležitý důvod, proč do ní neinvestovat,“ vysvětluje historik Michael Viktořík, zabývající se olomouckou pevností.

Peníze, které byly k výstavbě olomoucké pevnosti poskytovány, tak až do první poloviny 18. století stačily jen na udržování stávajícího opevnění a k jeho drobným přestavbám.

Z hlediska olomoucké pevnosti je důležitý rok 1740, kdy umírá Karel VI. Dochází k destabilizaci vztahů mezi velmocemi a k sérii tzv. slezských válek, které zahájil pruský král Fridrich II. Před Olomoucí se pruské síly objevily 24. prosince 1741 a na konci listopadu 1742 byla podepsána kapitulační smlouva a město bylo bez boje přenecháno Prusům. Ti Olomouc opouštějí až o téměř půl roku později.

V důsledku vratislavského míru přichází Rakousko o Horní a Dolní Slezsko a Kladsko. Krnovsko, Opava a Těšínsko zůstávají součástí monarchie. Ztráta Slezska byla pro monarchii skutečnou katastrofou, a tím se mnohonásobně zvýšil význam Olomouce, která se nyní stala „císařsko-královskou hlavní hraniční pevností“.

Moderní pevnost Olomouc

Po podpisu drážďanského míru 25. prosince 1745, byla ukončena také druhá slezská válka. V té době byl vyhotoven nový projekt bastionové pevnosti inženýra Bechade de Rochepine, který se již dříve podílel například na úpravách brněnské pevnosti. S budováním fortifikace se začalo roku 1747. Práce byly ukončeny Sedmiletou válkou v letech 1756-57. To už ovšem byla Olomouc schopna plnit svou pevnostní funkci a při obléhání Prusy v roce 1758 byla uhájena.

Přestavba – která stála 10 milionů zlatých – byla obrovským zásahem do urbanismu a celkově fungování Olomouce. „Malý areál města – přibližně 3km² – byl obehnán velmi důmyslnou, propracovanou fortifikací. Uvnitř se lidé museli podřizovat vojenskému režimu a pevnostnímu velitelství. V Olomouci byl tedy koordinován pohyb obyvatelstva, uzamykání a otevírání bran,“ vysvětluje Viktořík.

 

Fortový věnec

Po Velké francouzské revoluci přišly koaliční války proti napoleonské Francii. V těchto letech olomoucká pevnost postupně zastarávala. Dříve uplatňovaná vojenská kurtoazie – snaha dobýt pevnost téměř „za každou cenu“, je nahrazena novou taktikou, kdy vojsko pevnost obchází a snaží se donutit nepřítele k rozhodující polní bitvě. Současně s tím se vyvíjí také dělostřelectvo, které má nejen větší dostřel a přesnost, ale také jinou munici.

Proto bylo nutné obranu předsunout. V polovině 19. století se tak začalo s výstavbou fortů okolo Olomouce, které nejen, že rozšířily pevnostní areál pro více obránců, ale také nabízely možnost aktivní obrany pevnosti. Tyto pevnůstky, s výjimkou radíkovského fortu vystavěného v polovině 70. let 19. století, však záhy zastaraly, protože při jejich výstavbě nebylo užíváno betonu či pancéřových komponentů.

Ztráta pevnostního statusu a osud fortů

Olomouc ztratila oficiálně pevností status společně s Josefovem a Terezínem v roce 1888. Záhy došlo k výkupu pevnostních objektů a pozemků. Jednotlivé pevnůstky většinou potkal velmi podobný osud. „Takzvané zemní pevnůstky, byly prodány soukromým subjektům a srovnány se zemí. I mnohé z permanentních pevností byly buď užívány k dělostřeleckým zkouškám – to byl například křelovský fort XVIII – nebo opět prodány soukromým subjektům a rozebrány na stavební materiál,“ popisuje osud pevnůstek Viktořík.

Z jednadvaceti pevnůstek tak dodnes zbylo devět. Za první republiky a de facto až do revoluce byly ve vlastnictví armády, která je užívala především ke skladovým účelům. Pro muzejní účely jsou dnes využívány čtyři z nich. Jejich unikátnost spočívá ve faktu, že na území Čech a Moravy není dnes možné najít ekvivalent pro takovéto opevnění města. „Nikde jinde kromě Olomouce nenajdete detašované objekty, které jsou zděné. A vytvářejí navíc uzavřený věnec. Nejblíže snad Krakov nebo severoitalské pevnosti, jako třeba Verona,“ uzavírá Viktořík.