Bojoval u Tobruku a i Dunkerku. Stoletý válečný veterán Bernard Papánek a jeho zapomenutý příběh

Bernard Papánek bojoval za 2. světové války u Tobruku i Dunkerku a v šedesátých letech emigroval do Izraele. Jeho osud byl proto až donedávna téměř zapomenut. Letos v lednu oslavil sté narozeniny a patří k našim nejstarším žijícím veteránům. Jejich památku připomíná 11. listopadu Den válečných veteránů.

AUTOR: Jana Hanslíková / Bost Bellum – text původně publikován na HlídacíPes.org ÚVODNÍ FOTO: Bernard Papánek s jednotkou v Londýně (první zprava) FOTO: Post Bellum

Když se Bernard Papánek 17. ledna 1920 narodil, vážil sotva dvě kila a rodiče se obávali, že nepřežije. Otec Bernarda Papánka pocházel ze slovenské židovské rodiny, maminka byla Moravanka. Syna přivedla na svět ve Vídni, kde rodina žila. Záhy ho maminka svěřila svým rodičům, kteří žili ve Vracově na Hodonínsku, aby na moravském venkově zesílil. Na dětství strávené ve Vracově dodnes s láskou vzpomíná.

Bernard Papánek v uniformě čs. zahraniční armády (1942), foto: Post Bellum „Rodiče si ale přáli, abych měl rakouské školy, takže v šesti letech jsem se stěhoval opět do Vídně. Nesl jsem to těžce. Bylo mi velmi smutno po kamarádech z Vracova a trávil jsem tam každoročně vždy alespoň celé dva měsíce prázdnin,“ vypráví Bernard Papánek.

Ve Vídni vystudoval obchodní školu a po obsazení Rakouska nacistickým Německem v březnu 1938 odjel do Brna k příbuzným. Bydlel nedaleko Zelného trhu a snažil se uživit, jak se dalo, ale práce nebyla. Roznášel alespoň noviny a pečivo. V listopadu 1938 pro Bernarda přišla policie s tím, že se musí vystěhovat na Slovensko, kde má po otci domovské právo. Oficiálně ho ale nepředali žádnému úřadu, jen ho vysadili z auta nedaleko slovenských hranic.

„Na Slovensko jsem nechtěl, co bych tam dělal. Nikdy jsem tam nebyl, nikoho tam neznal. Tak jsem si sedl u silnice, snědl jsem chleba, klobásky a jablka, které mi dali na cestu příbuzní, a vydal jsem se pěšky zpátky do Brna,“ usmívá se při vzpomínce.

Kolem Afriky až do Dunkerku

V Brně se schovával u matčiny sestřenice, ale bylo jasné, že dlouho u ní zůstat nemůže. Chtěl se dostat do jednoho z transportů do Palestiny, které organizovala židovská obec. Jenže oficiálně neměl status uprchlíka. Podařilo se to až díky pomoci vzdáleného příbuzného, podnikatele a velkoobchodníka s textilem. „Stálo ho to asi moc peněz, ale zachránil mi tím život,“ říká Papánek.

Krátce po příjezdu do Palestiny uposlechl výzvy prezidenta Beneše a vstoupil do československé jednotky, která se v polovině roku 1940 formovala v Palestině a oficiálně se stala „11. československým pěším praporem – východním“. Symbolicky na den vzniku republiky 28. října 1940.

Památku válečných veteránů připomíná veřejná sbírka u příležitosti Dne válečných veteránů, kterou pořádá nezisková organizace Post Bellum. Den válečných veteránů připadá na 11. listopadu na památku konce 1. světové války. Lidé mohou sbírku podpořit online na www.denveteranu.cz až do konce listopadu. Její výtěžek bude věnován na sociální pomoc hrdinům 20. století.

Prapor byl podřízen britskému velitelství Středního východu a velel mu podplukovník Karel Klapálek. Po krátkém výcviku odplul s jednotkou do severní Afriky k městu Tobruk na pobřeží Libye, aby po boků Britů bojovali proti německým a italským jednotkám. Měl na starost obsluhu protiletadlových kanónů, takzvaných boforsů.

V červenci 1943 se jeho jednotka vydala na dlouhou plavbu okolo Afriky do Velké Británie. Pobývali v Liverpoolu, kde je čekal další výcvik. „Tam nás přišel navštívit prezident Beneš. Půl hodiny tam s námi byl a mohli jsme s ním hovořit,“ vyprávěl s nadšením Bernard Papánek.

Na začátku října 1944 se českoslovenští vojáci spolu s kanadskými a britskými jednotkami zapojili do obléhání Dunkerku na francouzském pobřeží, kde po vylodění spojenců v Normandii zůstalo dvanáct tisíc německých vojáků, kteří se nehodlali vzdát a podnikali výpady do nepřátelských řad. Bernard byl přidělen k obsluze minometu v jednom údolí na dostřel od města.

Válka pro Bernarda skončila 19. prosince 1944, kdy ho zasáhla německá střela při návratu z vesnice, kam chodili pro jídlo. „Bylo dost mlhy a najednou jsem dostal ránu, byl jsem blízko, možná deset metrů od místa, kde jsme měli ty minomety,“ popisuje chvíli, kdy mále přišel o život. Se střepinami v břiše ho odvezli do kanadské polní nemocnice, kde ho sedm hodin operovali. Bernard je přesvědčen, že život mu zachránilo to, že lékaři měli k dispozici penicilin.

Nový začátek v Izraeli

Konec války ho zastihl v Anglii, kde zjistil, že koncentrační tábory přežil z širokého příbuzenstva jen jeden strýc a bratr Otto, který zůstal v Palestině. Rozhodl se vrátit do Brna. Nemohl najít zaměstnání, a tak zúročil své znalosti jazyků. Němčinu skvěle ovládal díky studiu ve Vídni, anglicky a francouzsky se naučil za války, hebrejsky díky židovským příbuzným a pobytu v Palestině. Složil státní zkoušky a začal dávat soukromé lekce.

Po komunistickém převratu musel práci hledat znovu: „Na Zelném trhu v mlékárně hledali skladníka, tak jsem tam začal pracovat, pak mi jeden známý zaopatřil místo na benzinové stanici, krátkou dobu jsem byl pomocník na stavbě,“ vypočítává podřadná zaměstnání. Navíc zjistil, že ho jako veterána ze západní fronty s kontakty v cizině sleduje Státní bezpečnost.

Na začátku šedesátých let se oženil a opakovaně žádal o povolení vystěhovat se za bratrem do Izraele. Odpověď ale byla vždy stejná: „Žádost zamítnuta.“ Až srpnu 1964 dostali s manželkou povolení navštívit starého strýce ve Vídni. V Rakousku se setkali i s Bernardovým bratrem Ottem, který je přesvědčoval k emigraci do Izraele s tím, že jim zajistil letenky, bydlení i práci.

Bernard nabídku rád přijal, těžce se ale rozhodovala jeho žena. V Československu totiž zůstaly její dvě děti z prvního manželství. „Bylo to pro ni velmi těžké. Ale synovi bylo už 16 a dcerce 14, nebyli tak malí, a věděli jsme, že se o ně postarají manželčini rodiče,“ vypráví Bernard.

Za opuštění Československa byli v nepřítomnosti odsouzeni na osm a dvanáct měsíců. Ačkoli dostali za pár let amnestii, do Československa nesměli. S dětmi se tedy paní Papánková vídala až do listopadu 1989 v lázeňském městečku v Rakousku poblíž hranic.

Bernard Papánek začal v Izraeli používat jméno Benjamin Palgi, protože jeho původní měli Izraelci problém vyslovit. Pracoval u letecké společnosti, dostal izraelské občanství a později i důchod. V Československu byl jako válečný veterán zapomenut, protože po emigraci vypadl z evidence ministerstva obrany.

Od roku 2014 žije na Slovensku nedaleko Senice v rodině své nevlastní dcery Viery.

______________________________________________________________________________

Autorka textu Jana Hanslíková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.