Voda z Marsu se zřejmě neodpařila, vstřebala se
Povrch rudé planety Mars je dnes neúrodný, suchý a neobyvatelný. Mnoho důkazů ale ukazuje na to, že tomu tak nebylo vždy, a že se na jeho povrchu nacházela voda v kapalném stavu. Dlouhou dobu si však vědci kladou otázkou, kam tato voda zmizela. Podle nové teorie však na Marsu zůstala, jen absorbovala do jeho povrchu.
FOTO: NASA
Kde je voda, tam a je i život. S touto myšlenkou hledají vědci planety v hlubokém i blízkém vesmíru, kde by se mohl život uchytit. Jednou z nich je také náš nejbližší planetární soused Mars. Vědecká komunita předpokládá, že se na jeho povrchu voda nacházela a v malém množství snad stále nachází. Nevyřešenou otázkou ovšem je, kam zmizela? Až dosud se předpokládalo, že za jejím zmizením stojí změna magnetického pole planety a následné odpoření vody v důsledku slunečních větrů nebo její uzamčení v podobě podpovrchového ledu. Vědci z Oxfordské univerzity ale nabízejí ještě jinou možnost. Podle jejich výzkumu publikovaném v prestižním magazínu Nature se voda z povrchu Marsu neodpařil, ale absorbovala ji sama planeta.
Dostala se do bazaltových hornin a zde způsobila oxidační reakci v jejímž důsledky vzniklo mnoho minerálů. Vědci to dokládají počítačovou modelací, díky níž vypočítali množství vody, které mohlo z planety v důsledku reakce s horninami zmizet. A výsledky jsou pozoruhodné. Ukázuje se, že čedičové skály na povrchu Marsu obsahují přibližně o 25 procent více vody než ty, které se nacházejí na Zemi.
„Lidé o této otázce již dlouhou dobu přemýšleli, ale nikdo netestovali teorii vody absorbované v důsledku jednoduchých skalních reakcí. Existuje přitom mnoho důkazů, které nás společně vedou k přesvědčení, že je třeba udělat jinou reakci na oxidaci Marťanského pláště. Kupříkladu meteority Marsu jsou chemicky méně bohaté ve srovnání s povrchovými skalami a i kompozičně vypadají velmi odlišně. Jeden z důvodů, proč Mars ztratil veškerou svou vodu, by tak mohl být v mineralogii,“ uvedl Dr. Jon Wade, vedoucí výzkumného týmu a výzkuný pracovník společnosti NERC v oddělení věd o Zemi Oxfordské univerzity.
Proč ale Zemi nepotkal podobný osud jako Mars? Podle Wadeho je to důsledkem několika drobných, ale přesto podstatných odlišností. „Mars je mnohem menší než Země, s rozdílným teplotním profilem a vyšším obsahem železa v kůře. Jsou to jemné rozdíly, ale mají závažné důsledky, které navíc časem zesilují,“ prohlásil. I stávající systém tektonických desek na Zemi má neopominutelný vyznam. „Zabraňuje drastickým změnám hladin povrchových vod, když vlhké horniny se účinně dehydratují předtím, než vstupují do relativně suchého pláště Země“, vysvětluje Wade. Země ve své ranné fázi, a ani Mars, tento systém neměli. Voda reagující s čerstvě vyvěrajícími lávami na Marsu však vedla k „houbovému“ efektu. Právě to vedlo ke zcela specifickému složení hornin na rudé planetě. Pravůvod vyschnutí planety tak zřejmě spočívá v mineralogii.
Závěry výzkumu mají ale vliv na poznání naší vlastní planety. Ukazuje se, že pro vytvoření a udržení života jsou třeba zcela specifické podmínky. A to například co do množství halogenů v planetární kůře, jako jsou chrom, brom a jod. Pokud je jich příliš mnoho, nebo naopak příliš málo, způsobí sterilizaci. Předchozí studie meteoritů přitom prokázaly, že obsahují příliš vysoké množstvé těchto látek. Naopak meteority, které vytvářily povrch Země obsahovali vysoké koncentrace solí. Před vědci tak vyvstává řada dalších otázek. Co by se stalo se zemí, pokud by měla větší koncentrace železa? Či jak by život na planetě ovlivnilo, pokud by Země byla menší? A odpovědět na ně mohou i díky zkoumání dalších planet. „Například o Venuši toho víme zatím jen velmi málo,“ upozorňuje Jon Wade.
www.kamilcervinka.eu