Středověká medicína aneb zapomeňte na pouštění žilou

Když se řekne středověk a lékařství, mnoho lidí si představí potemnělou kobku, v níž napůl šarlatán napůl mastičkář má pro své pacienty jediný lék – nařízne jim žílu, aby se špatná krev dostala z těla. Ač je na středověk pohlíženo spíše v negativním světle, představy o středověkém lékaři jsou jedním slovem mylné.

FOTO: archiv  a internet

Dnes musí absolvent lékařské fakulty studovat šest let, aby se mohl stát lékařem. Kromě toho musí vykonávat povinnou odbornou praxi. Také ve středověku nebylo studium žádný med. Kromě přírodovědného vzdělání musel zvládnou i astronomii a astrologii. Tomu všemu ale předcházelo studium na artistické fakultě, kde se musel student dokonale naučit latinsky, řečnit a racionálně argumentovat. Jakmile artistickou fakultu dokončil, přecházel na lékařskou. Zde se učil o pulsu, moči, jak stanovovat diagnózu, jaké jsou druhy horeček, co všechno za choroby existuje, jak sestavovat individuální životosprávu a mnoho dalšího. Nezbytné bylo i studium botaniky a farmakologie, či již zmíněné nauky o kosmických tělesech, a tom jak ovlivňují organismus. Student se učil o každé chorobě a kromě jejího podrobného popisu i jaké jsou její příznaky, příčiny, jak ji léčit a jaké jsou vyhlídky na vyléčení. Na konci studia pak musel vést přednášku, kterou prokázal své znalosti a sečtělost antické, arabské i současné odborné literatury. Pro čerstvě vystudovaného lékaře bylo důležité, aby si našel bohatou a širokou klientelu. A to mohlo být velmi obtížné. Vždyť vedle graduovaných lékařů působily v oblasti lékařství i osoby bez univerzitního vzdělání, jako byli chirurgové, ranhojiči, bradýři, lazebníci, porodní báby, báby kořenářky či apatykáři.

Medicína však nebyla oborem pevným a lékaři tak museli často své učení obhajovat, aby se vyrovnalo váženější teologii a právům. O „soutěživosti“ jednotlivých fakult svědčí i spis Deset otázek o postavení lékaře z poloviny 15. století od neznámého teologa. Ten se zabývá například tím, zda by měli být lékaři více honorováni než vykonavatelé jiných umění, zda je bezpečnější mít při léčení jen jednoho nebo více lékařů nebo jestli je hřích, pokud bere lékař peníze za léčbu nemoci, o které se ví, že je nevyléčitelná. Jedna z otázek se také zabývá tím, zda by neměl lékař ztratit právo léčit, pokud určitý zákrok provede špatně a nastane jeho vinou smrt.

Zikmud Albik z Uničova patřil k významným lékařům své doby. V roce 1399 se tak stal osobním lékařem krále Václava IV. a po jeho smrtí zřejmě i lékařem jeho bratra Zikmunda Lucemburského. Ten jej později za zásluhy povýšil do šlechtického stavu. 

Graduovaných lékařů bylo ve středověku málo a často se zdržovali na šlechtických dvorech a ve velkých městech. Dělali tak z existenčních důvodů, jelikož movitější pacienti jim mohli poskytnout vysoké honoráře, dary i trvalé příjmy a statky. Nicméně lékař měl přímo povinnost léčit i chudé. To vykonával ve špitálu (hospitale). Ale zatímco v dnešní době chodí lidé do ordinací, ve středověku navštěvovali lékaři své pacienty přímo v jejich domovech. Ostatně se o tom se zmiňuje i spis, sepsaný před rokem 1422 pro pražské studenty. „Je také třeba, aby byl lékař pečlivý. To jest aby nemocného, je-li v nebezpečí, navštěvoval ráno v poledne a večer…“ hlásá autor textu.

Studium botaniky a farmakologie nebylo bezúčelné, jelikož všechna léčiva si lékař připravoval sám. Vznikala tak celá řada zcela nových léků, které nesly název po osobě, která je připravila. Namátkou třeba kněžská sůl podle Mistra Albíka (1358 ? – 1427), mast od Mistra Jana řečeného Šindel, náplastě Mistra Bernarda nebo pilulky Mistra Tadeáše. Lékaři tak mohli trochu připomínat báby kořenářky, ovšem s tím rozdílem, že zatímco lékař byl vázán určitým kodexem a měl patřičné studium, báby kořenářky toto postrádaly. Zajímavostí je, že zevrubná znalost léčivých rostlin a dalších přírodních léčiv byla ve středověku mnohem vyšší než je tomu dnes. Kromě léčby rostlinnými léky se využívala také podpůrná léčba vonnými oleji, výpary z roztoků, nejrůznější druhy bahenních a rostlinných zábalů či důvěra v léčivé vlastnosti nerostů. Lékař měl k ruce pomocníky z řad prostého obyvatelstva, kteří pro něj sháněli potřebné byliny. Často také udržoval kontakt z kořenářkami, učil se lidovým receptům, které následně mohl přijmout či dokonce zdokonalit.

Morový doktor, temná postava bloudící středověkými ulicemi charakterizovala období „černé smrti“. V zobáku nahánějícím strach se ukrývaly bylinky, které měly očišťovat vzduch a ochránit tak lékaře od nákazy a hůl sloužila k tomu, aby se pacientů nemusel dotýkat rukama. 

Prevence byla jedna ze základních činností lékaře a věnovalo se jí více pozornosti než je tomu dnes. Předepisování zdravého životního stylu bylo tak denním chlebem středověkého lékaře. A to do nejniternějších detailů podle povahového složení, věku, pohlaví, celkového zdravotního stavu, roční doby a krajiny, v níž člověk žil. Způsob života byl pro lékaře nejdůležitějším činitelem k udržování zdraví a dlouhověkosti. Nicméně sepsání návodu „jak správně žít“ bylo i vizitkou lékaře, který tak získával přízeň vlivných osob. Doba se v tomto směru nezměnila. Stejně jako dnes se mnohé publikace o životním stylu stávají bestsellery, i ve středověků byly velmi žádané.

Lidé natěsnaní v uzavřené místnosti odpočívají na svých lůžkách a věří v zázraky felčarů.

„Čerstvý vzduch je pro morem nakaženého nebezpečný,“ vysvětluje felčar umírající ženě, lapající po vzduchu.

To můžeme s klidným srdcem označit na mýtus. Středověcí lékaři si byli vědomi účinku vzduchu na lidský organismus. Dokonce jej stavěli na první místo. Bylo třeba se vyhýbat vzduchu příliš vlhkému, sychravému v okolí močálů a bažin a i příliš suchému. I velké mrazy a vedra byly škodlivé. Nejčistší vzduch se nacházel podle lékařů na horách. Naopak ovzduší nasycené pachy z řemeslných dílen, fekálií, hnijících odpadků, zdechlin a nepohřbených mrtvol v době epidemií bylo považováno za škodlivé.

Také na stravu se myslelo. Včetně množství a kvality. Jiná se doporučovala starým lidem, jiná mládeži, snebo nemocným a zdravým. Dokonce i podle ročních období se měl jídelníček měnit. V zimě měli lidé jíst spíše sytější, bohatší a kořeněnou stravu, v létě se doporučovala lehká a snadno stravitelná. Je nutné naslouchat hlasu svého těla a nikdy není možné člověka nutit do jídel, která se mu protiví. Tehdejší lékaři se zajímali i o choroby trávicího systému a dokonce popsali anorexii a bulimii, nemoci, které si spojujeme až s 20. stoletím jako s civilizačními chorobami.

Dieta a správné stravování byly předepisovány do nejmenších detailů. A to až do takové míry, že bychom mohli lékaře považovat zároveň za kuchaře. Například již zmíněný Albík z Uničova doporučuje jíst bílé maso, drůbež a ryby, naopak radí se vyhnout uzeným, slaným, nakládaným či tučným pokrmům. Stejně tak i příliš mastná, kyselá, sladká a hořká jídla se nedoporučují. Jako vynikající prostředek prevence sloužila ředkev, cibule a česnek. I ostatní zelenina byla ve velkém množství konzumována. V létě se doporučovaly studené potraviny a to tykve, portulák, locika, saláty, tuřín, vodnice či mangold. Hnijící zelenina a nezralé ovoce jsou zapovězeny. V zimě se zase mají jíst polévky, omáčky a teplé nápoje včetně čajů, odvarů a svařeného vína.

Víno… Každý by si pomyslel, že sloužilo pouze ke konzumaci, ale opak je pravdou. Používalo se také k omývání při různých chorobách, dezinfikovalo se jím a také se s ním omývaly předměty a podlahy v době epidemií. Za to voda, ač životodárná kapalina, se takové chvále netěšila. Už ve středověku se totiž vědělo, že může být často zdrojem různých nakažlivých chorob.

„Vstávat a cvičit!“

„Ale proč?“

„Protože je ráno!“

Stejně jako Bob a Bobek si každé ráno zacvičili, i ve středověku lékaři předepisovali na zdraví pohyb a tělesná cvičení. Ovšem opět s mírou, nic se nemá přehánět. Zdravý člověk prý může cvičit prakticky jakýmkoli způsobem, ale nikdy ne hned po jídle, nebo pokud mu působí cvičení bolest. Nemocnému člověku může být pohyb lékařem buď velmi omezen, nebo úplně zakázán. A opět platí různá cvičení podle věku, povahy a tělesných proporcím.

Zácpy a zadržování moči byly chápány nebezpečně, jelikož podle lékařů zadržovaly v těle jedy. Stejně tak otoky je nutné minimalizovat anebo lépe úplně odstranit. Právě proto lékaři studovali na univerzitě nauku o moči. V zásadě každé vyprazdňování, a to i zvracení, rýma, pot, hnis a ve filmech tak oblíbené pouštění žilou, bylo považována za blahodárné, jelikož se z těla odstraňují nebezpečné látky. Také sex nezůstává opominut a ve středověké lékařské literatuře se mu věnuje překvapivě dost místa. Lékaři se například velmi věnovali ženám, které nemohly otěhotnět.

Také lázeň byla často doporučována. Opět souvisela s celkovým očištěním těla. Neměla však být příliš studená ani příliš horká.

Ve dne pracovat a v noci spát. I toto pravidlo už znali středověcí lékaři. Spánek byl důležitý proto, aby tělo neonemocnělo a aby si mohl mozek odpočinout. Spát se má v místnosti ani ne příliš studené ani ne moc teplé a ležet by se podle Albíka mělo vždy na boku, ne na zádech. Další pozornost byla věnována duševnímu zdraví. Vlastnosti jako hněv, zášť, lakota, hamižnost a další negativní byly považovány za nezdravé, které zdraví ničí. Naopak spokojenost či radost byly považovány za pozitivní a příznivé pro léčbu. Ostatně i dnes se říká, že pacient s vůlí k životu má větší šanci na uzdravení než pacient plný beznaděje.

Mezi lékařstvím a teologií byl odvěký spor. Jednak proto, že v dřívějších dobách se léčení provozovalo v klášterech a pak také tělo bylo chápáno jen jako schránka pro duši. O tělo se mělo pečovat, jen pokud bylo nemocné. V Bibli se přímo uvádí: „Zdravý člověk nepotřebuje lékaře, ale nemocný ano.“ Navíc i samotný Kristus léčil lidi, což ještě více prohlubovalo propast mezi lékaři a klérem.

Léčením nemocných a chudých se lékař stával následovníkem Krista. A bylo to zcela běžné. Léky pro bohaté se moc nelišily od těch, které dostávali chudí. Otázka smrti byla velmi diskutována. Na jedné straně ji nebylo možné zvrátit, jelikož jen Bůh rozhoduje, kdo zemře a kdo bude žít. Ale povinností lékaře bylo smrt co nejvíce oddálit. Zabraňovat smrti je lékařovou povinností. Roku 1348, kdy v Evropě řádil mor, vydala pařížská lékařská fakulta recept, jak se mají lidé v době epidemie chovat. Postavit se moru bylo lékařskou povinností. I ostatní epidemie jako lepra, ergotismus a tanec sv. Víta byly léčeny.

Stanovení správné diagnózy byl nejobtížnější úkol, jelikož se od toho odvíjela léčba se vším, co k ní patří. Lékaři se řídili subjektivními pocity pacienta a psali si z jeho vyprávění rozsáhlé poznámky. Poté se vyslýchali lidé, kteří byli s pacientem v nejbližším styku – lékař si musel vše ověřit. Následovalo dokonalé seznámení se s osobností pacienta a s tím, co všechno před projevením nemoci dělal. Co jedl a pil, jaký má puls, jakou barvu, chuť a pach má jeho moč, pot a stolice, jak vypadá jeho kůže, oči, ústa, jazyk, hrdlo a mnoho dalšího.

Problém však nastal, pokud pacient nečekaně zemřel. Lékařovo postavení se mohlo ze dne na den propadnout. Dbát na svoji pověst bylo životně důležité, samotný Albík píše: „Je dobré platit si staré ženy, které o něm budou všude rozhlašovat, že je to výborný lékař.“ Je také důležité hovořit s příbuznými o případných následcích nebezpečné nemoci. Tak se může lékař vyvarovat nečekaného skonu pacienta. Pokud byla smrt nevyhnutelná a lékař to dobře věděl, nemělo smysl v léčbě dále pokračovat. Ke slovu pak přicházel kněz. Lékaři však ke smrti nepřistupovali jako k úplnému konci, ale z mnohých spisů je patrné, že projevovali marnost a snažili se pochopit, proč pacient zemřel. Z toho důvodu si lékaři často psali denní poznámky, aby měli co nejvíce materiálu pro pozdější ucelení celého případu.

Asi nejpalčivější otázka se týká toho, zda má lékař brát honorář, pokud léčí nevyléčitelnou chorobu. Tato otázka nebyla nikdy přímo zodpovězena, jelikož nedošlo ke shodě. Na druhé straně je však nutné poznamenat, že honoráři se lékaři nevzpírali. Často je totiž museli i sami vymáhat. Proto Albík opět radí, aby lékař žádal celou polovinu honoráře ještě před tím, než začne s léčbou.