Proč nás fascinují parazité

V roce 1668 italský učenec Francesco Redi, který rád vyvracel mýty a dogmata své doby, sérií pokusů se vzorky masa dokázal, že vzduch obsahuje zárodky mikroorganismů. Zjištění přispělo ke zpochybnění Aristotelovy teorie samoplození, tehdy panujícímu přesvědčení, že se lidští a zvířecí trapiči jako mouchy, blechy nebo komáři rodí z bahna a jiných nečistých materiálů. Pokus byl zajímavý i svým uspořádáním: požadavky správné vědecké metodiky by splnil i dnes.

Ve stejné době se začalo systematičtěji rozvíjet i studium parazitů, kdy se pozornost medicíny jako první zaměřila na parazitické červy: hlísty a ploštěnce. Existence škrkavek, motolic, tasemnic nebo roupů byla lidem známá od antiky, ale jejich tělesná struktura a životní cykly zůstávaly skryté. Dlouho se mělo se za to, že tělo červů tvoří jeden nerozlišený celek. Až britský fyziolog Edward Tyson ve svém sdělení Londýnské královské společnosti z roku 1683 popsal anatomii tasemnice včetně přítomnosti hlavičky.

Od té doby přírodovědci objevili celou řadu organismů žijících ve větší či menší míře na úkor svých hostitelů. Spolu s pokroky na poli mikroskopie tak mohla věda konečně začít i se studiem jednobuněčných parazitů po staletí skrytých lidským očím.

Podivuhodný svět plný specializace

„Specializace je pro hmyz“, napsal Robert Heinlein, slavný spisovatel sci-fi literatury. Co neplatí pro člověka, který by podle Heinleina měl ovládat rozsáhlé spektrum dovedností, platí pro cizopasníky a příživníky. Každý druh parazitického organismu, a nemusí to být jen hmyz, vybavila evoluce jedinečnou strategií přežití i mírou omezení či utrpení, které svému hostiteli způsobí.

Důmyslné a propracované vývojové cykly mají ploštěnci. Drobný plž jantarka – název vystihuje barvu ulity, se stává mezihostitelem motolice podivné. Motolice pronikne do tykadla plže a její barevná, pohyblivá cysta připomíná housenku. Pokud pták, například drozd, jantarku pozře (zpravidla se snaží vytrhnout pouze barevné tykadlo), stává se konečným hostitelem parazita a ten slaví svůj reprodukční úspěch.

Jantarka obecná (lat. Succinea putris) je drobný plž typický svojí ulitou nápadně připoínající jantar. Právě ona je mezihostitelem motolice. FOTO: Michal Maňas ZDROJ: Wikipedie.org

Motolice navíc nezmění jantarku jen „na těle“, ale i „na duši“. Vědci totiž u infikovaného plže popsali chování vedoucí k téměř jisté sebevraždě nebo invaliditě: je aktivní i za jasného dne a vylézá vzhůru po vegetaci, ačkoliv by se za těchto podmínek v souladu s pravidly osobní bezpečnosti měl raději skrýt. Že se napadený jedinec chová jinak než jeho zdraví druhové, neušlo pozornosti již dříve. Předpokládá se, že parazité jsou vybaveni vlastnostmi, kterými cíleně změní hostitelovo chování – zmanipulují ho. Teorie přeprogramování mysli hostitelského organismu jsou populární a velmi zajímavé.

Ovlivní chování, nahradí tělesnou část

Jantarka je z našeho pohledu jednoduché stvoření, které se řídí instinkty. Jak je to s člověkem, o němž se předpokládá, že svobodná vůle je mu bytostně vlastní? Odhaduje se, že v Evropě a Americe může být 30 až 50 % lidí nakaženo prvokem toxoplazmou. Nemocní lidé jsou údajně méně spolehliví, nepořádní a spekuluje se i o prodloužení jejich reakční doby v souvislosti s řízením automobilu. Výsledky výzkumů testujících hypotézy, zda u infikovaných lidí může docházet k určitým osobnostním změnám, plní vědecké databáze, ale přesvědčivý důkaz zatím objevený nebyl.

Specializace na jedné straně, diverzita na druhé – omezení vazbou na konkrétního hostitele si parazit často vynahrazuje počtem a variabilitou svých životních forem: od vajíčka přes různá vývojová stádia až po dospělého jedince. Přeborníky v tom jsou krevničky; parazité způsobující v tropických oblastech bolestivé onemocnění močového měchýře člověka. Během svého životního cyklu na sebe vezmou sedm podob.

A naprosto bizarní chování, kdy parazit nahradí celou tělesnou část svého hostitele, předvádí korýš Cymothoa exigua. České jméno nemá, ale překlad anglického jména „Tongue eating louse“ hodně napoví. Do svého hostitele – chňapala, ryby příbuzné našeho okouna, „veš, pojídající jazyk“ pronikne skrze žábry, v žaberní oblasti doroste a dokáže i změnit pohlaví. Samičky se přemístí do tlamy a přichytí se na jazyk, z něhož sají krev. Jak korýš dorůstá, jeho tělo nahradí zmenšující se orgán nejen objemem, ale dokonce i funkčně.

Parazitismus jako teologická otázka¨

Zajímavé místo zaujímá parazitismus v teologických debatách. Zejména lékaři-misionáři se v minulosti na svých cestách tropickými krajinami setkávali s těžkými postiženími, které parazité svým hostitelům způsobovali. Shlédnuté utrpení je logicky vedlo k rozjímání nad záměry Stvořitele. Přítomnost parazitů v přírodě nezpochybňovala Boží existenci jako takovou, ale odrazovala od doslovného výkladu bible. Parazité se svými vývojovými cykly zkrátka nezapadali do designu, který bychom mohli označit jako „dobrý“. Parazitismus, symbol dlouhodobého utrpení a často i pomalé, bolestivé smrti, byl v očích některých hluboce věřících lékařů a přírodovědců té doby nekompatibilní s propagovanou všeobjímající Boží láskou.

Lumci, parazitický druh blanokřídlého hmyzu, kladou vajíčka do živých housenek. Spolu s nimi vypouští chemikálii, která hostitele paralyzuje. A tak se stane konzervou pro budoucí potomstvo. Osud housenky, zaživa konzumované lumčími larvami, zapůsobil na Charlese Darwina tak, že v roce 1860 napsal svému příteli, botanikovi Asovi Grayovi, s nimž často řešil mystéria evoluce, dopis obsahující následující úvahu: “Zdá se mi, že je na světě až příliš mnoho utrpení. Nemohu uvěřit, že by dobrotivý a všemocný Bůh záměrně stvořil lumky tím způsobem, že nacházejí potravu uvnitř žijících těl housenek nebo kočku tak, aby si hrála s myší.“

Nad “božím záměrem” zapochyboval i Charles Darwin (1809-1882), když o parazitech přemýšlel. 

Podobně zauvažoval i britský přírodovědec a duchovní otec populárních dokumentů, sir David Attenborough. V rozhovoru pro Rádio 5 live stanice BBC byl tázán, proč pro někoho jako je on, neustále popisujícího zázraky stvoření, není příroda a její kreativita přesvědčivým důkazem existence aktivního, inteligentního tvůrce. Attenborough, považující se za agnostika, argumentoval parazitickým červem vlasovcem, který pronikne do oka chlapce sedícího na břehu řeky, a způsobí mu slepotu. Položil moderátorovi otázku, zda by Bůh, považovaný za milosrdného, záměrně stvořil organismus, který by neměl jinou možnost přežití, než v oku nevinného dítěte.

Inspirace náboženskou symbolikou není vzdálená ani moderním přírodovědcům. Biolog Scott Egan z Centra studia přírodních věd univerzity Rice v Texasu publikoval v roce 2017 v časopise ZooKeys objev nového druhu parazitické vosy, který žije v jihovýchodní části Spojených států amerických. Pojmenoval ho Euderus set po egyptském bohu Setovi. „Jeho mytologický příběh zrcadlí biologii Euderus set“, vysvětluje Egan. Uvádí inspiraci egyptským mýtem, kdy Set, původce veškerého pozemského zla a chaosu, uvězní svého bratra v kryptě, zabije ho a jeho tělo rozseká na malé kousky.

Malá vosička Euderus set ZDROJ: Wikipedia.org

 

Člověk již dávno není součástí potravního řetězce, parazitům však uniknout nedokáže. Proto nás děsí (jejich vývojové cykly často inspirují scénáristy filmových hororů) a zároveň v nás vzbuzují zájem. Studium parazitologie je fascinující, často přichází s potvrzením až neuvěřitelných hypotéz, aby je vzápětí vyvrátilo. Biologie se tak nezřídka prolíná s filosofií. „Vědecké výzkumy však ukazují, že příroda nezná morálku nebo skrytá poselství, ale skládá se z náhodných událostí, z nichž některé jsou člověku ku prospěchu a jiné nikoliv“, píše zoolog Francois Durand z university v Johannesburgu v abstraktu polemiky „Příroda, stvoření a morálka: případ parazitů“. Nejen zastáncům kreacionismu zdůrazňuje neutralitu přírody a dělení jejich projevů na „dobré“ a „špatné“ tím pádem za nemožné.

____

Zdroje:
Cox, F. E. G. (2002). History of human parasitology. Clinical Microbiology Reviews. 15 (4): 595-612.
Wesołowska, W., Wesołowski, T. (2013). Do Leucochloridium sporocysts manipulate the behaviour of their snail hosts? Journal of Zoology. 292 (3): 151-155
Durand, F. (2016). Nature, creation and morality: The case of parasites. HTS Teologiese Studies/Theological Studies 72(4)
www.strangeanimals.info

Share Button
Marcela Malcová