fbpx

Po stopách divoké dlouhosrsté kočky

Chlupatá kulička trochu nedůvěřivě kouká z chovatelových sevřených dlaní. Je to jedno ze čtyř mláďat divoké kočky manul, které se narodila v brněnské zoologické zahradě. Už na první pohled se svoji dlouhou srstí odlišuje od divokých koček, které známe. Ve volné přírodě populace tohoto druhu ale povážlivě klesá. A ani odchov v zajetí není jednoduchý.  

ÚVODNÍ FOTO: ZOO Brno

Otcem dvou koček a dvou kocourů je Manu, samec, který do Brna přišel před třemi lety z jihlavské ZOO. A je také jediný, kterého mohou návštěvníci z dnes šestičlenné kočičí rodiny vidět. Jeho partnerka, dvouletá samice Rossa je totiž od svého příchodu na jaře minulého roku v zázemí výběhu. A po narození koťat tam s ní zůstaly i ony. „Vzhledem k nepříznivé prognóze a k tomu, že šlo o Rosina první mláďata, jsme byli, co se týče možného úspěšného odchovu, spíš skeptičtí. O to větší radost nám samozřejmě dělá, že všechna čtyři koťata právě slaví 6 měsíců a pomalu se chystají k novým chovatelům, kde se zapojí do EAZA EEP programu,“ říká kurátorka savců Zoo Brno Dorota Gremlicová. Poukazuje tak na často nepříznivou bilanci odchovů těchto divokých koček. Jsou to totiž plachá a na stres náchylná zvířata. Největší komplikací pro jejich rozmnožování v zajetí jsou ovšem nemoci. Konkrétně parazit Toxoplasma gondii, který se u jiných kočkovitých šelem vyskytuje zcela běžně a nepůsobí vážnější problémy. U manulů je ale průběh onemocnění způsobený tímto parazitem velmi dramatické. Často nakonec končí smrtí mláďat. Kritický je přitom třetí a čtvrtý měsíc věku, kdy jsou koťata již poměrně velká, a tedy i aktivní.

Náročnost odchovu ostatně potvrzuje také Martin Maláč, tiskový mluvčí zoologické zahrady v Jihlavě. Ta má z českých zahrad s tímto druhem nejvíce zkušeností. V posledních letech se však i zde problém s toxoplazmozou vyskytl. “Poslední odchov mláďat se nám podařil v roce 2012 a z tohoto vrhu pochází i samec manula v Zoo Brno. Druhý samec tehdy odcestoval do Zoo La Torbiera ve Francii,” doplnil Maláč. Od roku 2004, kdy v Jihlavě s chovem začali, ale odchovali úspěšně celkem čtrnáct mláďat. Největší počet z nich dnes mají zoologické zahrady ve Francii, ale také v Německu a dalších evropských zemích. 

V Evropě, Asii a Severní Americe chovají zoologické zahrady celkem 162 manulů. Nejvíce z nich mají ty evropské, a to více než sto. Starají se o 57 samic a 63 samců.

Dlouhosrstá a plachá

Divoká kočka manul (lat. Otocolobus manul) je hned v několika ohledech zcela výjimečná. Jako jediná z divokých koček se vyznačuje dlouhou srstí. Pomáhá jí překonat obtížné životní podmínky v nadmořské výšce až pět tisíc metrů nad mořem, kde žije. Horké dny se zde střídají s nočními teplotami padajícími výrazně pod bod mrazu. Díky svém kožichu ale snáší manul tyto podmínky bez problémů. A až dvojnásobně dlouhé chloupky na břiše je dokonalé chrání i při pohybu v hlubokém sněhu, i když zasněžené oblasti přímo nevyhledávají. A ještě jeden účel jejich dlouhý a hustý kožich má. Díky bílým zakončením na chloupcích působí tyto kočky jakoby byly pokryty jinovatkou. V zasněženém prostředí je to činí téměř neviditelné a díky tom se mohou nenápadně plížit ke své kořisti. Rychlost totiž není silnou stránkou manulů. Mají poměrně krátké nohy, a tak aby byli při lovu úspěšní, musí se ke své kořisti přiblížit na co nejkratší vzdálenost. Vedle svého zbarvení proto využívají vysokou trávu i terénní překážky.

Díky dlouné srsti byli manulové dlouho považováni za přímé předky perské kočky. Nejnovější výzkumy ale tuto doměnku jednou pro vždy vyvrátily.

Svojí velikostí se příliš neliší od koček domácích. Dorůstají délky padesáti až šedesáti pěti centimetrů. Ale ocas samotný může mít délku celých 30 centimetrů. Rozdíl je ale ve stavbě těla. Je znatelně silnější a zavalitější. Uši jsou naopak menší, usazené na kulaté hlavě znatelně níže, dál od sebe a částečně ukryté v záplavě dlouhých chlupů. Zajímavostí jsou zornice, které mají manulové oproti jiným druhům koček zcela kulaté.

Živí se piky, hraboši nebo i drobnými ptáky. Na lov se vydávají zásadně v noci, případně za soumrak či rozbřesku. Během dne pak odpočívají v opuštěných syslích norách – kde vyvádějí i své mladí – pod kmeny stromů, nebo v malých jeskyních či skalních proláklinách.

Manulové jsou doma na travnatých a křovinatých stepích v horských oblastech centrální Asie.  Nemají v lásce údolí a pozorování byli v nadmořské výšce od 450 do 5.050 metrů nad mořem. Vyhýbají se ale trvale zasněženým oblastem. Hlavní populace je Číně a Mongolsku, kde se vyskytují dva ze tří poddruhů. Svým zbarvením nejtypičtějším je Otocolobus manul manul, Domovem mu je Mongolsko a centrální Čína. Jeho příbuzný, vyznačující se světlejším zbarvením srsti, je Otocolobus manul nigripecta. Obývá zbytek Číny včetně Tibetu. Hlášeno je pozorování také na úpatích Himalají v Nepálu a Bhútánu. I když se zde vyskytuje jen řídce. Výrazným načervenalým zabarvením  se od dvou předchozích druhů odlišuje poslední známý poddruh zvaný Otocolobus manul ferruginea. Zahlednout jej je možné v Íránu a v okoli Kaspického moře. 

podklad-manul-po-oprave

Manulové žijí na suchých stepích a v horách centrální Asie. Spatřeni byli až ve vyškách 5.050 metrů nad mořem. Údolím se ale vyhýbají. ZDROJ: Wikipedie

Za klesající populací stojí ztráta přirozeného prostředí

V posledních několika letech ale přirozené prostředí manulů mizí a spolu s tím se tenčí i populace této jedinečné kočky. Podle odhadů zůstává ve volné přírodě okolo patnácti tisíc jedinců a IUCN proto klasifikovala tento druh jako “téměř ohrožený”. Svoji roli v tom sehrává rostoucí lidská populace a přeměna stepních oblastí na pastviny a pole. V celém regionu lze pozorovat zvýšení počtu chovaného dobytka. Jen v Mongolsku se stav hospodářských zvířat zvýšil z 33 milionů kusů v roce 1999 na 45 milionů v roce 2013. Národní statistický úřad Mongolska přitom už ve stejném roce predikoval růst o 10,2% i v následujících letech. “Příčina ohrožení v přírodě je pak i v současnosti plošná deratizace a s tím související trávení pik – malých hlodavců, kteří tvoří v Mongolsku a Číně hlavní kořist manulů, a kdy pozřením otrávené piky dochází i k sekundární otravě manula,” říká Martin Maláč. Především v Číně jsou totiž piky považovány za škůdce a přímé konkurenty pasoucího se dobytka. Pro farmáře a pastevce proto představují nesmiřitelného nepřítele. Vzniká tak paradoxní situace. Manulové jsou v Číně, stejně jako v dalších zemích s výjimkou Mongolska, chránění a jejich lov je zakázán. Na druhotnou otravu po pozření otrávené kořisti ale umírají v desítkách, možná i stovkách, za rok. Ale pastevectví a rozšiřování zemědělské krajiny jako celku má ještě jednu neopomenutelnou roli. Spolu s dobytkem a lidmi přicházejí na nová území i pastevečtí a zdivočelí psi. Pro ně jsou pomalí manulové snadnou kořistí. A za zmínku stojí i konkurenční povaha jejich vztahu  co do lovu drobných hlodavců, tedy i pik. 

A i za úbytkem svišťě stojí rozšiřování zemědělské krajiny. Ten sice nepředstavuje pro manuly kořist. Jeho opuštěné nory polu se skalními dutinami jim však slouží jako úkryt a místo, kde vyvádějí svá mláďata. Růst populace divoké kočky je proto na přítomnosti sviště v krajině přímo závislý. Například svišť sibiřský, který pokrývá významné oblasti výskytu manula v Ruska a Mongolsku, je přitom díky překotné zemědělské činnosti v této oblasti jako “ohrožený”.

 

mapa-aktualni2-finalni2Aktuální rozšíření populace divoké kočky manul ZDROJ: IUCN

 V posledních letech jsme tak svědky vytváření ostrůvků v dříve poměrně celistvé ploše výskytu, což ještě zvýrazňuje defragmentace krajiny silnicemi, železnicemi a dalšími stavbami.  A ohrožením je v Číně se rozšiřující těžební a petrochemický průmysl.

Lov je zakázaný, ten nelegální ale pokračuje

V minulosti byly divoké kočky manul loveny pro kožešinu. A lov představuje jisté nebezpečí i dnes, přestože je s výjimkou Mongolska ve všech ostatních zemích zakázán.  Vedle přímého nelegálního lovu jsou manulové zaměňování za běžně lovené sviště, nebo se stávají obětmi pastí určené na lišky, vlky, sviště a zajíce. V Rusko a Mongolsku je jejich tuk dodnes považován za účinný lék. I o jejich kožešiny je ale stále zájem. I přes povolovací proces na lov a vývoz trofejí v Mongolsku – který je ale obecně považován za neúčinný – je ze země vyvezeno značné množství kožešin do sousední Číny nelegálně. Odhaduje se, že je v Mongolsku zhruba tisíc lovců manulů s průměrným úlovkem dvou kusů za rok. S ochranou mají pomoci rezervace. Ani to se ale vždy nedaří. I když v rámci národních parků žije v Mongolsku asi 12% celkové manulí populace v zemi, ukázalo se že například v národním parku  Ikh Nartiin Chuluun v centrálním Mongolsku je nelegální lov poměrně častý.

V dalších zemích je situace o něco lepší. V Rusku se vzhledem k mnoha inciativám ochrana od roku 2008 výrazně zvýšila. Manulové se dnes nacházejí v řadě národních rezervací nebo chráněných oblastech jako je Aginskajska step nebo Sajljugemský národní park v Altajské republice. V Číne podle zpráv z roku 2010 žili divoké kočky manul v celkem 29 chráněných oblastech, například v Luoshanské národní přírodní rezervaci.

Share Button

Kamil Červinka Kamil Červinka

_______________________________________________________________________________________ www.kamilcervinka.eu